blatnické nezávislé noviny
Úvodní stránka
Aktuality
Zajímavosti
Kultura
Historie
Pamětihodnosti
Sport       ***
Děti a rodina
Správa obce
Společenská kronika
Názory čtenářů
Archiv
Návštěvní kniha
Odkazy
redakce
 
    [CNW:Counter]
Kámen
Lubomír Lahuta


kámen z Křiževace
                                                              foto Michal Cáb

Přivezl jsem si kámen, obyčejný rozpraskaný omšelý a přece nebyl obyčejný. Našel jsem jej na stezce na Křiževac. Přímo mě vybízel zvedni mne, zahřej mne ve svých lidských dlaních, neboť se mi stýská po Gospě - Paní Světla. Po ta léta z něj za bouří a přívalů deště valících se od Křiževače už vyprchalo teplo Světla, ale Milost, která jej tu zasáhla při zjevení, v něm zůstala. Kéž by zůstala se mnou i ve mně. Proto jsem si ho tajně vzal domů k vůli tomu. Někdo si přivezl sošku Panny Marie, jiný posvěcený křížek a já ten kámen. Bůh mi odpusť, ale nemohl jsem odolat.

Kámen z Medžugorie je načervenalý a růžovo-červený, jak východ slunce za Jitřenky, západ slunce na Křiževaci a jako červánky nad Medžugorií.

Kdy noc je pro osamělého čím dál delší, zato pro ty, kterým se dostalo milosti souznění s Paní Světla je kratší a kratší, je příliš krátká neboť ten, kdo je s ní, není nikdy sám.

Doma jej mám na okně. Jen tak mezi květináči a azalkami., aby nebyl sám. Skoro denně se na něj dívám a myslím si: "Jaké štěstí jsi měl ta, ta děti, které ji viděly. Jaké štěstí!" A Milost! Pořád to vidím. Přes noc jej mám na nočním stolku u hlav postele a přes den na okně mezi azalkami, aby k němu nahlíželo slunce a nebyl sám, jako tam za hlubokých nocí na Křiževaci.

Kapky krve na ostrých kamenech všelijak se kroutící, stoupající strmě vzhůru k samotnému kříži. Pochází od bosých nohou. Starých i mladých, bílých i černých, mužů i žen i dětí. Nekonečný proud věřících sunoucích se pomalu nahoru. Ale jsou zde i nevěřící. Ti se zkrvavěnými otlučenými kotníky sedí na bobku kolem kříže u každého zastavení. V jejich tvářích nebylo bolesti, jen cosi nepochopitelného, nevysvětlitelného. Nechápali proč to tak je. Proč asi? A až přijedou domů, budou říkat: Co na tom ti lidé mají? Ale drápek pochyb se přece jen možná zatne. Tolik lidí, co je tam žene? Nikdo je nepřesvědčuje, nikdo je nenutí..  že by přece jen...? Ano, ano, ono přece jen ... Někdo si pro Pravdu, Světlo a Milost prozření musí jezdit hodně daleko.

Až jednou, po tisíciletích poletí lidé ke hvězdám, aby našli nový domov pro planetu Země, protože jako lidský život i hvězdy jsou dočasné. Jako nám lidem i hvězdám daroval Stvořitel život jen dočasně, protože jenom On je věčný a nekonečný. Čas který každému určil jen On sám. Náš lidský Čas poměřuje skutky, Čas hvězd je určen jinými jeho zákony. On rozdává štěstí duše, které mnozí lidé celý život hledají v blahobytu a ono je úplně jinde, totiž právě tam v samotné lidské duši.

Právě to pohlazení po lidské duši a teplá dlaň nabídnutá v té pravé chvíli to je to pravé povzbuzení, nad všechny poklady světa.