blatnické nezávislé noviny
Úvodní stránka
Aktuality
Zajímavosti
Kultura
Historie
Pamětihodnosti
Sport       ***
Děti a rodina
Správa obce
Společenská kronika
Názory čtenářů
Archiv
Návštěvní kniha
Odkazy
redakce
 
   
Neblahé výročí
Lubomír Lahuta

Psal se rok 1957. Veškerý průmyslový potenciál naší republiky byl už dávno zestátněn, veškeré složky orgánů státní moci byly v rukou jediné politické strany.  KSČ byla tenkrát na vrcholu své moci. Naproti tomu přeměna zemědělství v socialistickou velkovýrobu už od začátku padesátých let vázla. Združstevňování totiž zbavovalo rolníky soukromého vlastnictví půdy, která byla po staletí na vesnici jejich obživou. Oni prostě kolektivnímu hospodaření nevěřili. Tak tomu bylo i v naší obci.

Blatnické JZD bylo založeno 14. března 1951. Hned na začátku však družstvu chybělo to nejdůležitější – dostatek půdy. A také zkušení hospodáři. V roce 1957 mělo JZD například něco přes 80 členů, vesměs dělníků, zaměstnanců a různých bezzemků. Celková výměra činila 170 ha. Z toho bylo však pouze 130 ha orné půdy, získané vesměs od MNV a různých konfiskátů, na přiklad i církevních. Rolníci se však přes všechny přesvědčovací i nátlakové akce do družstva získat nepodařilo. Proto JZD živořilo a nemělo-li se úplně rozpadnout, rozhodly se okresní orgány k radikálnímu řešení. Připomeňme si tedy, jak se tenkrát „přesvědčovalo“ ke vstupu do JZD.

Bylo to zrovna o žních, před čtyřiceti lety. Tehdy, 19. července, rolník Jan Míšek právě kosil se svou rodinou obilí na Ostrožsku, když za ním přijel nějaký soudruh Hostýnek z ONV ve Veselí nad Moravou a vyzval jej, aby se neprodleně dostavil domů – prý k nějakému důležitému jednání. A také ho ihned, tak jak byl, odvezl na motocyklu z pole domů. Tam na něj však už čekali další dva muži a sice Mizera a Vaďura, oba rovněž z ONV. Všichni tři jej pak – tentokrát už pod pohrůžkou likvidace, opět nutili ke vstupu do JZD. Znovu odmítl a nepodepsal. A oni, jakoby na to čekali. Jeden z těch tří, snad to byl Mizera, ihned vyběhl ven, sám otevřel vrata stavení a vpustil do dvora nákladní auto s přívěsem a tlupou tlupou neznámých lidí na korbě. Vše bylo již dopředu připraveno. Hospodář běžel ke stájím, aby holýma rukama bránilo, co setu po staletí dědilo z otce na syna, celá pokolení, generaci za generací.  I on se po celý svůj život snažil svými mozolnatými dlaněmi přidat sem svůj díl. Rozpřáhl ruce, aby zabránil tomu, čemu už zabránit nešlo. Bylo to marné. Přemohli jej, odstrčili a zatímco jej drželi, ostatní vtrhli do stájí, vyvlekli bučící dobytek ven, naložili ho a rychle odjeli. Jako zloději. Za bílého dne a za asistence SNB, která chránila vetřelce a nikoliv občana, kterému se právě stala do nebe volající křivda. A tak tam potom stál na pustém dvoře, se slzami v očích a zaťatými pěstmi a nemohl pochopit, že něco takového je vůbec možné. Jak na něj křičeli a útočili, vědomi si své moci, síly a beztrestnosti, jen aby podepsal! Nevnímal plačící rodinu, která už mezitím také přiběhla z pole, ani houf zvědavců, soucit a účast těch, kdo ho dobře znali. V té chvíli byl sám. Bylo v něm pusto a prázdno. Jako v mlze viděl ztichlé stavení, osiřelý dvůr a vrata pořád dokořán, jako když se vynáší rakev s někým blízkým.

Tak tedy přišel rolník Jan Míšek o téměř všechno. Vzali mu koně, krávy, všechen ostatní dobytek, všechny polnosti. A polovinu života.  Ponechali mu jen střechu nad hlavou a mučivou nejistotu, co s nimi bude dál. Takhle tedy vypadala tenkrát socializace vesnice padesátých let v praxi.

Ještě v témže roce postihl stejný osud v Blatnici rolníky Josefa Pospíšila a Františka Míška. Všechny tyto tzv. „zemědělské závody“ jim byly „odňaty“ jakožto „úpadkové“. Bez náhrady. To byl způsob, jak se tehdejší vládnoucí moc vypořádávala s těmi, kdo se nebáli hájit svobodu svých názorů. Tito rolníci nemohli plnit své dodávky z toho prostého důvodu, že jim byly úmyslně stanoveny tak, aby se plnit nedaly. Likvidátoři však neuspěli. Ani po této drastické zastrašovací akci se zdejší rolníci do JZD nijak nehrnuli.

Rolník Jan Míšek byl vzácný a hluboce věřící člověk. A byl také horlivým a neúnavným ctitelem patrona našeho kraje, sv. Antonína. Snad i proto si ho tehdejší materialisticko-ateistická vládnoucí moc vybrala pro tento záměr. Všechny tyto osudné události jej pak pronásledovaly ve dne i v noci jako noční můra. Nikdy se dosud nesetkal s takovou záští a nenávistí. Ale z něčeho musel žít. A tak se posléze uchytil ve státních statcích jako dělník.  Ale jakoby toho všeho nebylo pro Miškovi „Na Konci“ ještě dost, naplnil se osud dělníka Jana Míška do dvou let docela. Jednou při cestě do práce jej srazilo a smrtelně zranilo nákladní auto. Před vlastním domem. Zůstala po něm vdova s nezletilým synkem. Te teprve po velkých tahanicích dostal 200,-Kčs sirotčího důchodu, jeho matka nic. Nesplňovala prý podmínky na vdovský důchod. Ztráta přímého, čestného a spravedlivého člověka, dobrého manžela a otce, byla tentokrát pro jeho rodinu krutou a bolestnou tragedií k neunesení. Z pouhé lásky, hoře ani radosti však žít nelze. Proto nastoupila žena Jana Míška na jeho místo. Zde pak v „Panských“ pracovala jako dělnice až do vysokého stáří.

Teprve počátkem šedesátých let začali do JZD v Blatnici, mnohdy pod stupňujícím se politickým a psychickým nátlakem, vstupovat konečně i rolníci. JZD začalo jakž takž prosperovat. Ale o nějaké nápravě křivd a odškodnění poškozených, ze strany JZD nebylo ani řeči, protože dosud nenastala ani politicky, ba ani ekonomicky vhodná situace. Léta běžela a teprve až v šedesátémosmém roce, v době všeobecné snahy a potřeby změny tehdejšího režimu se začalo blýskat na lepší časy. Dokonce se začalo i s odškodňováním křivd napáchaných na zemědělcích při tzv. „socializaci zemědělství“ z padesátých let. Ale zůstalo jen při těch začátcích. Tzv. „bratrská internacionální pomoc“ našich spojenců z Varšavského paktu vzápětí tuto slabou jiskřičku naděje opět zadusila. A to přinejmenším na dalších dvacet let.

Současné zemědělské družstvo v Blatnici, které mezitím prodělalo bouřlivý vývoj v dobrém i zlém, se podle nových zákonů o restitucích a majetkovém vypořádání z let násilné kolektivizace, sice snaží tyto křivdy napravit, ale jde to pomalu. Za současné situace je samo na hranici prosperity, protože ročně vyplácí statisícové částky poškozeným v restitucích. Tolik po té stránce materiální. Morální křivdy však už nikdo nikdy asi napravit nedokáže.

Babička Míšková, obklopená láskou a pozorností své rodiny žije dosud mezi námi. Táhne jí už na devadesátku a na tehdejší události jen velmi nerada vzpomíná. A tak popřejeme nejen jí, ale i rodinám Josefa Pospíšila a Františka Míška dobrého zdraví a hodně lásky a úcty našich spoluobčanů.

Čtyřicáté výročí oněch neblahých událostí v naší obci z dob minulých si dnes připomínáme ne snad proto, abychom jitřili staré rány, nebo znovu probouzeli zlobu a nenávist, ale abychom se z nedávné historie poučili a více si vážili nejen materiálních, ale i těch duchovních hodnot, které nám tu tehdejší generace zanechaly. Ty duchovní jsou možná v současné době cennější a potřebnější než ty ostatní.

Ať se tedy to, co se tady před čtyřicetišesti lety s bolestí, krve, potu a násilí už jednou zrodilo, stane naopak novou nadějí a slouží ku prospěchu naší obce, nás všech.