blatnické nezávislé noviny
Úvodní stránka
Aktuality
Zajímavosti
Kultura
Historie
Pamětihodnosti
Sport       ***
Děti a rodina
Správa obce
Společenská kronika
Názory čtenářů
Archiv
Návštěvní kniha
Odkazy
redakce
 
    [CNW:Counter]
Poslední uzdravení
Lubomír Lahuta


        Toho časného rána se starověký Jeruzalém probouzel do pochmurného úsvitu. Krvavá záře se rozlévala po celé obloze. Stékala po štíhlém cimbuří věží a zlatých střechách velkolepého chrámu z bílého mramoru, zalévala paláce vznešených Římanů, místodržících města i úzké, zatuchlé uličky chudiny. Na Svaté město za trojitými hradbami a valy z tvrdého kamene padala tíseň. Studený vítr táhl od domu Kaifášova i pevnosti Antonie někam k Sionu a přinášel odtamtud nasládlý pach krve a smrti. Nad městem se začínalo smrákat. Ne, tento den nevěstil nic dobrého.

    Bylo dusno až k zalknutí. Hodinu před polednem vycházel z bran Jeruzalémských pochmurný průvod. Vpředu římský setník s ozbrojenou stráží, uprostřed tři odsouzenci. Jeden z nich byl Spravedlivý. Spravedlivý až k smrti. A svou pravdu si nesl teď na svém kříži. Dva z odsouzených vždy o několik kroků vpředu. Ten třetí, ten s trnovou korunou na hlavě, se opozdíval. Byl už zjevně nočními výslechy i krutým bičováním k smrti vyčerpán a klesaje pod těžkým křížem, těžce klopýtal za nimi. Byl to Ježíš. Ježíš zvaný Nazaretský a Hebrejci tak dlouho očekávaný Mesiáš. A hle, když přišel, oni to nepoznali! A teď ho vedou mezi zločinci!

    Za ním šli pochopové, členové velerady a teprve potom hrstka jeho nejbližších, plačící ženy a nemnoho těch, co se nebáli hlásit se k jeho učení. A potom už jen pestrá směsice povykujících zvědavců, ale i hodně prostého lidu, který jej miloval a nechápal, proč byl odsouzen na kříž.

    Za městem už průvod netrpělivě očekávala chátra a spodina města. Hlučící dav žebráků, tuláků, pohanů a nepohodlných mravokárců, které vyhnali z města z obav před možnými nepokoji. Ale bylo tu i hodně pravověrných a mezi nimi i Muhram-El-Džaiv. Byl to vysoký, snědý, velice hubený muž neurčitého věku v chatrném, obnošeném hábitu rezavé barvy a s výrazným orlím nosem v propadlé, vrásčité tváři. Obličej mu rámovala hustá hříva černých kučeravých vlasů  a dlouhý, už prokvétající vous. Byl slepý. Připutoval sem snad až ze Samařska či Galileje, nebo dokonce až Zajordání, jak kdosi tvrdil. Snad měl přijít za Ježíšem, o kterém toho prý tolik slyšel! Cestou sem do Jeruzaléma hrával na flétnu u chrámových vrat nejednoho města než sem dorazil. Jeho podmanivé písně plné vášně i žalu a někdy i vzdoru a jakési tajemné touhy po čemsi krásném, jakoby ani nebyly z tohoto světa.

    Nežebral. Ale když mu padl k nohám nějaký měďák, šikl, statér či dokonce i stříbrný denár, pokývl vděčně hlavou a jeho melodie byly potom ještě tklivější. Nikdo ho pořádně neznal. A teď tu čekal a napjatě naslouchal, kdy přijde ten, za nímž vážil tak dalekou cestu.

    Vzrůstající hluk se blížil. Dav, který se tísnil po obou stranách cesty ke Kalvárii, hořel nedočkavostí. A v tom se už ozvaly výkřiky: „Už je vedou, lotry?“ Ale mnozí hned ty křiklouny krotili: „Mlčte, co udělal zlého ten s tou trnovou korunou? Vždyť ho známe!“ a klekajíce do prachu cesty, modlili se vroucně za Něho i zbývající dva. A jiní zase, potlačujíce svůj žal a hněv, nestyděli se za své slzy.

    Ale křik  a hluk neustával a z té tupé sběře pokrytců, která se tu také seběhla, vylétaly dál kletby a nadávky, zvedaly se pěsti, sukovice.

    Bože, za třicet stříbrných! Třicet stříbrných za Jeho hlavu! Za jeho kříž a trnovou korunu! Třicet stříbrných za židovského krále! Třicet mizerných stříbrných za spasitele světa! Jak málo za Jeho život a jak mnoho za Jidášovu zradu! Padněte na kolena a kajte se, vy křivopřísežníci, i vy všichni, kdo máte vinu na Jeho odsouzení, neboť jednou přijde den a On bude soudit vás!

    Když eskorta s odsouzenci dorazila až k místu, kde čekal rozrušený Muhram, Ježíš se už sotva držel na nohou. Krvavý pot mu stékal z čela, trnová koruna se mu vbodávala do hlavy, těžký kříž jej přibíjel k zemi. „Rychle, rychle!“ křičeli na něj jeho katané a bolestivě jej bodali kopími. A tu hle, hojivý paprsek upřímného, lidského soucitu pohladil otevřenou ránu lidstva! Z davu nečekaně vylétla růže. Obyčejná, ale krvavě rudá, jako byl úsvit toho dne. Libě voníc, dopadla práve k nohám Kristovým. Ježíš se zastavil a pohlédl do davu. Jeho pozornost upoutal vysoký, vychrtlý muž, který se svým zjevem trochu podobal dávnému proroku. Tvrdošíjně se prodíral chumlem zvědavců, žrejmě k Němu, ale mířil úplně jinam. Ježíš poznal, že je slepý.

    Byl to Muhram. Ten, který tak nesmírně toužil po setkání s Kristem. Mával divoce rukama, a snažil se překřičet ten hluk kolem. „Ježíši, Ježíši, zhřešil jsem proti Tobě, odpusť!“ volal silným hlasem. „Tady jsem, synu Izraele! Čeho si žádáš, příteli posvátného města Davidova?“ zvolal na něj slabým hlasem Ježíš, ale Muhram ho v té vřavě kolem neslyšel. Dral se neustále kupředu a zoufale, vzpínaje sepjaté ruce, hlasitě naříkal: „Jsi-li Syn Boží jak říkáš, smiluj se! Pomoz, můžeš-li! Chtěl bych tě aspoň vidět, Ježíši! Vyslyš mě...!“ Nedořekl... V tom okamžiku se na něj vrhl jeden z pochopů a ťal jej knutou a potom ještě jednou. Když už byl na zemi, dupl na něj a křičel: „Táhni odsud, mrzáku! Ať tě nebesa zatratí a peklo pohltí za to rouhání!“

    Muhram, sténaje, svíjel se bolestí. Ježíš zahlédl krvavý šrám táhnoucí se přes celý jeho obličej, i to, jak se důlky s bělmem jeho nevidomých očí zalévají slzami. Ježíš se napřímil a jeho soucitný zrak potemněl nevolí. Jak rád by mu pomohl! Ale než mohl cokoliv učinit, obořil se na něj jeden z Římanů. Byl to ten, který jej cestou na Kalvárii nejvíce bil a popoháněl. Odulý, čpící česnekem a pálenkou, přitiskl Ježíši ostří meče na hruď a sípaje vztekem křičel: „Hni sebou! Dělej, ty králi tuláků a žebráků! Nech ho být. Stejně mu nepomůžeš. Pomáhej raději sám sobě!“ a hrubě jej zatlačil zpět do houfu ozbrojenců.

    Pochmurný průvod na Cestě bolesti a smrti se pomalu vzdaloval. Srocený dav okolostojících se lhostejně rozcházel. Někteří se připojili k průvodu. A tehdy, když se Muhram těžce sbíral se země, hodlaje následovat Ježíše, někdo odcházejících jej tak surově kopl, že ztratil hůl a znovu spadl. „Běž za ním, hlupáku, třeba ti ještě pomůže, pokud bude ještě moci!“ syčel někdo nad ním a ještě jednou do něho kopl. „Ale jak by mohl, ty chytráku, když sám sobě neumí pomoci?!“ smáli se ti, co šli právě kolem. „Bezbožníci,“ chraptěl Muhram a bezmocně za nimi hrozil pěstí. Žalostně pak sklonil hlavu do dlaní a tiše naříkal. Rány po karbáči a kopancích jej pálily, sužovalo jej horko, hlad i žízeň. Hluk početného davu, řinčení zbraní, nářek žen a klení opilých žoldnéřů doznívalo v dálce. Kolem se rozhostilo ticho.

    Muhram se s námahou zvedl a hekaje bolestí se dal hledat ztracenou hůl. Ale po té jakoby se  země slehla. Chodil, láteřil a naříkal až přitom zakopl o nějaký kámen ležící na cestě. Upadl, udeřil se o něj a laje na svůj osud, zvedl jej, aby s ním někam mrštil. Ale ten kámen jej pojednou začal pálit v dlaních. Horká vlna mu projela celým tělem. Polekaně jej upustil, odevzdaně svěsil ruce a poprvé po dlouhé době zaklel. Najednou zpozorněl. Slabý větřík, který se mezitím zvedl, přinášel sem odkudsi vzdálené bolestivé výkřiky a tupé údery kladiva. Zamrazilo jej. Věděl, co to znamená. Teď právě někoho přibíjejí na kříž! Bylo k poledni, země se začala chvět a temné dunění vystřídalo po chvíli hrobové ticho. Slunce potemnělo, den pohasínal!

    Vyděšený Muhram klesl na otřásajicí se zemi, pozvedl ruce k nebesům a bolestně zvolal: „Bože, což toho už nebylo dosti? Sešli trest na ty, co se ti protiví, ale ušetři nevinné!“ a potom se začal modlit. Modlil se za ty tři tam na Golgotě. Dlouho, vroucně, usilovně. Horké slzy mu při tom kanuly po vyhublé tváři, stékaly po vousech a smáčely prach na Cestě utrpení.

    Byl tak ponořen do modliteb toho nejpokornějšího z kajícníků, že přestával vnímat okolí, ale v jednu chvíli měl takový zvláštní pocit, jakoby ten palčivý proud slz zvolna, kousek po kousíčku, odplavoval někam pryč i tu věčnou tmu z jeho nevidomých očí. A stalo se tak. Muhram-El-Džaiv prozřel...

    Rozrušen se celý roztřásl velkou radostí a pohnutím. Oči mu slzely a začaly ho pálit. Před očima se mu dělaly mžitky, tančila před ním ohnivá kola a teprve až když si je několikrát promnul, začínal rozeznávat okolí. Stále nemohl uvěřit tomu, že opravdu vidí! Smál se a plakal zároveň a pořád opakoval: „Bože, já vidím, já opravdu vidím! Jak ti mám poděkovat? Jak? A čím se ti mám zalíbit, já, hříšný Tvůj služebník?!“ Pomalu se uklidňoval a dychtivě se přitom rozhlížel kolem sebe. V ponurém šerosvitu dne spatřil chuchvalec rozervaných mračen, divoce se ženoucích přes neobvykle velký a zčernalý kotouč slunce. A pod ním, v mlžném oparu, za mohutnými hradbami město. Zdálo se mu obrovské. Skoro od obzoru k obzoru. Jeruzalém! Hrdost, pýcha i bolest Izraelitů. A nádherný, běloskvoucí chrám, stánek Boží, který mu vévodil, byl skutečnou perlou v jeho kamenné koruně. Snad tak nějak si Muhram Svaté město představoval, ale skutečnost daleko předčila jeho představu! Zaslzel.

    Stranou, na jihu města, převyšovala nízké pahorky hora. Ano, to byl jistě posvátný Sion, ale to už jej zase začínaly pálit unavené oči. Sklonil hlavu, aby si je promnul a povšiml si kamene, který mu ležel u nohou. Podivné! Byl to tentýž kámen, který měl v rukou, když přes něj upadl. Poznal jej. Už nehřál. Jenom na jedné jeho straně spatřil malou, rozmazanou skvrnku od krve. Vzpomněl si, jak jej pálil v dlaních  při tom, když uslyšel ty duté rány kladivem, strašný praskot kostí, drcených železnými hřeby a nelidské výkřiky odsouzenců.

    Krev! Ta krev na kameni! To byla přece Jeho krev! Krev Ježíšova, když jej tudy vlekli s krvácející trnovou korunou na hlavě.Ta krev, jíž se dotkl tohoto kamene, mu vrátila zrak! Musí za ním. Musí ho vidět. Musí mu poděkovat a musí říct všem, že On je skutečným Mesiášem, který ho dokázal takovým zázrakem uzdravit. Znepokojeně vzhlédl k nedalekému pahorku. Jeho olýsalé, světlejší temeno bylo ponořeno do šedého šerosvitu dne. Zbledl, ruce a nohy se mu rozstřásly. To byla přece Golgota! Obávaný a tisíckrát prokletý vrch smrti! Zachvátil jej strach a rozběhl se tam. Ze všech stran se ke Kalvárii valily težké, kovově černé mraky. Blížila se třetí hodina s poledne.

    Už z dálky spatřil temné, zoufale osamělé siluety tří křížů, obklopené černající se masou lidu. Když přišel blíže, na prostředním z nich spatřil Ježíše. Pod křížem tiše štkajíc, stála jeho matka, sestra jeho matky, několik plačících žen a jeden z jeho učedníků. A zatímco se z obou postranních křížů ozývaly bolestné vzdechy a sténání, nad prostředním se už vznášel stín smrti. Zástup lidu tichl, něktěří klečeli a modlili se a jiní zase plačíce okřikovali ty, co sem přišli jen ze zvědavosti.

    Muhram se vzpamatoval a chtěl přistoupit blíže, ale když spatřil, jak Spasitel právě obrací oči k nebesům, něco říká a jak mu potom hlava s potupnou trnovou korunou na zkrvavených skráních bezvládně padá na prsa, zarazil se.

    Nastalo hrobové ticho. Nikde se nic nepohnulo. V Muramově hrudi se zastavilo srdce. Nic necítil, nic nevnímal. Jenom jakousi strašnou tíhu na hrudi, velkou bolest a lítost. Někdo jej nešetrně strhl na kolena a němě ukázal na Ježíšův kříž. Někde blízko kdosi potichu vzlykal a mezi štkáním polohlasně naříkal: „Bože, jak byl klidný, když jej přibíjeli na kříž! Nevydal ze sebe ani hlásku. Jenom v jeho očích jakoby se stmívalo a z pod víček mu vyhrkly slzy... Jenom dvě...“

    A do toho ponurého ticha třeskl praskot pukající skály. Mezi kříži se jako had rozevřela úzká, klikatá trhlina. Země se zachvěla, krvácející nebesa se otevřela nad Golgotou. Všechno kolem poléval studený, mrtvolný svit blízké smrti. Temné dunění až ze samotných hlubin země přicházelo od Jeruzaléma. Jeho nádherný chrám se chvěl v samých základech, velesvatyně chrámu se pokrývala prasklinami od shora až dolů. Také posvátný Sion, sídlo Boží a poslední útočiště krále Davida, se silně otřásal. A když už se zdálo, že se rozbouřené živly už konečně uklidňují, někde od Mrtvého moře se přihnal skučící vichr nesoucí mračna pouštního prachu a písku. Udeřil do Svatého města, zvedl oblaka kamení na Golgotě a srazil k zemi všechny, co stáli i klečeli, vinné i nevinné a všechny shromážděné na popravišti bičoval prachem a kamením. A co bylo zvláštní a nepochopitelné, vyhnul se všem třem křížům i těm, co byli po nimi.

    Trvalo to jen krátce, ale všichni, ať pravověrní či bezvěrci, se v hrůze, která se jich při tom zmocnila, plakali a sklánějíce hlavy až k zemi, byli se v prsa a hlasitě doznávali: „Ano, byl to opravdu Syn Boží!“

    Den začínal blednout, hvězdy i slunce se vracely na svá místa. I povětří se uklidnilo. Ochromující tíseň zvolna opadávala. Mnozí, ještě pořád otřeseni vším, co viděli a slyšeli, pomalu vstávali, jiní zůstali klečet.

    Také Muhram už se trochu uklidnil. Odhodlaně vystoupil z davu, rychle poklekl před Ježíšovým křížem nedaleko plačící Matky Boží a padl tam na tvář. Žoldnéři jej chtěli odehnat, ale setník je zadržel. Dlouho tam tak setrval, nemaje odvahu pohlédnout vzhůru. Až se k tomu konečně odhodlal, povstal a i přes slzy uviděl, jak z Kristovy svěšené hlavy vyzařuje tichá pokora a odevzdanost. A když pohlédl do jeho bezduché, krví a prachem pokryté tváře, zahlédl v koutcích jeho zavřených očí i ty dvě slzy hořkosti. A přesto se v ní zračil nekonečný mír a Boží klid.

    Potom sepjal ruce, pohlédl k nebesům a zoufale zaúpěl: „Ach Bože, Bože můj, proč jsi to dopustil? Vždyť to byl přece Tvůj syn! Mně vrátil zrak a kolika jiným pomohl! Nikomu neublížil. Byla to Tvá vůle nebo jen krutá zkouška? Obětoval jsi opravdu svého jediného Syna za nás? Za všechny? I za ty, co Tě nemilují? Či dokonce nenávidi? A i za ty, co bez slitování mučili Tvého syna, který byl bez viny a hříchu? I za ty? A ty se na to díváš a mlčíš...?“

    A teprve potom, až se utišil, se Muhram obrátil k davu. Zahrozil pěstí směrem k velekněžím a zákoníkům, kteří Ježíše ještě předím, než skonal, tupili a zvolal silným hlasem: „Proč jste to jen učinili, vy pokrytci! Toto je přece ten jediný a skutečný Mesiáš, Syn Boží. A vy jste ho zabili! Co vám učinil zlého?“

    Dav užasl. Slepý Muhram vidí! Už není slepý? „Pohleďte na mne,“ pokračoval, „on mne uzdravil, tak jako mnoho jiných. Proto přišel na svět, aby léčil a uzdravoval na těle i duchu. Učil lidi, aby se navzájem milovali, nikoli nenáviděli! Kázal lásku a pravdu o Božím království a vystupoval proti všem zlořádům a nepravostem, lži a sobectví. Chtěl dát lidem...,“ zmlkl. Z davu vylétl nenávistný výkřik: „Kdo jsi, že se opovažuješ nás obviňovat z takových věcí?! Chyťte ho a spoutejte. Je to jeden z nich. Do žaláře s ním! Půjde před soud za takové rouhání!“ Z davu se ozvalo souhlasné mručení, ale i výkřiky nesouhlasu. Ale když Muhram spatřil, že se k němu rozběhli žoldnéři s napřaženými kopími, rychle se vmísil do davu mezi prostý lid a tam se jim ztratil.

    Když pak opustil Kalvárii a dostatečně se vzdálil od té vřavy, ohlédl se. Slunce se právě prodíralo skrze mraky a prvními nesmělými paprsky právě pocelovalo Golgotu i celou krajinu kolem dokola. A za oním osudným pahorkem z kamene, lidských slzí, krve a utpení, který právě změnil běh lidských dějin, se na podmračené obloze rozklenula nádherná jiskřící duha.

    „Bože, ty jsi Ho proměnil v plamen života a pramen víry, nové naděje a lásky! Zasloužíme si to?“ zašeptal si pro sebe Muhram a vydal se ke Svatému městu.

    Zůstal na tom místě ještě nějaký čas, aby mohl naslouchat slovům Jeho učedníků i moudrostem jiných. Po jisté době pak odešel na poušť, aby tam o všem přemýšlel a uvažoval. A když přišel čas, vzal mošnu, poutnickou hůl a vypravil se po zemích Palestiny, aby tam vydal svědectví o všem, co viděl, slyšel a prožil v krajině Judské v čase Ježíšově. A všude kam přišel, lid mu pozorně naslouchal a ctil jeho moudrost i stáří.

    Všechno toto se odehrálo téměř před dvěma tisíci lety, avšak o Muhramovi-El-Džaiv v posvátných knihách Hebrejských či Aramejských není ani zmínky...