blatnické nezávislé noviny
Úvodní stránka
Aktuality
Zajímavosti
Kultura
Historie
Pamětihodnosti
Sport       ***
Děti a rodina
Správa obce
Společenská kronika
Názory čtenářů
Archiv
Návštěvní kniha
Odkazy
redakce
 
    [CNW:Counter]
Zima
Lubomír Lahuta


    Podle astronomického kalendáře zima začíná těsně před vánočními svátky, 21. prosince, v den zimního slunovratu. Ve skutečnosti k nám přichází už dříve, ale až po studených a nevlídných dnech pozdního podzimu. Někdy „chytne drápkem“ už na sv. Mikuláše., jemuž rozpustile nasype do košíku s dárky pro nejmenší i pár přehršlí sněhu, jindy zase nechý třeba až sv. Lucii běhat po bílém, aby jí chlapci mohli po hrstích studeného sněhu namrskat za košilku. Nu a potom třeba zase poleví, aby se kolem Vánoc opět mohla vrátit, ale to už má na to plné právo. A tehdy zahalí všechno do bílého. Uzoučké proužky dýmu z komínů chalup pokojně stoupají v mrazivém tichu vzhůru, vzešený klid a mír se rozprostře po celém kraji.

    Největší radost ze zimy mají samozřejmě děti a milovníci zimních sportů a radovánek. Za to pro starší, nemocné a bezmocné je velkou zátěží. Chybí jim totiž světlo, teplo, léčivá moc slunečních paprsků, přijatelný pohyb a jakýsi pocit užitečnosti. Proto zůstavají raději doma, tam, kde je jistota a bezpečí a často ani nevycházejí ven ze svých domovů. Ba ani do toho svého kostelíčka na mši svatou nemohou z obavy před úrazem po cestě či nemoci z přechlazení. A tak po celou zimu toužebně vyhlížejí z oken svých příbytků a trpělivě čekají dny, kdy „na svatého Blažeje, kamínek se konečně ohřeje!“ Do té doby jim však jedinou útěchou zůstává pletení, rozhlas či televize, sousedé, přátelé nebo známí, ale hlavně rodina. Té přísluší ochotně splácet a vracet starost úctu a lásku, kterou jsme si od nich vypůjčili! To všechno je jim i našemu Pánu mnohem a mnohem milejší a potřebnější, než všechny poklady světa! Často však tou poslední a jedinou útěchou v jejich nelehkém údělu bývá už jen každodenní motlitba a vzpomínky. Na co? Inu to je jejich tajemství! A každý má to své, kam se rád uchýlí pro útěchu i posilu. Tam nikdo nemůže a ani nesmí. Nejhorší ze všeho je samota. Ta je ze všeho nejtěžší!

    Studená síňka, stařenčina osamělá hůl v temném koutku u dveří. Hlasitý tikot starých pendlovek v mrtvolném tichu malé světničky. Na stole prasklé brýle, ohmataný starý kalendář a rozevřený kancionál s růžencem. Památeční malovaný hrníček z Mariazell za sklem starodávného kredence. Na stěně podmanivý barvotisk v těžkém rámu – obraz Ježíše Krista modlícího se ve smrtelné úzkosti na hoře Olivetské: „Otče můj na nebesích, můžes-li, odejmi ode mne tento kalich hořkosti.“ Přes tenkou stěnu světničky se náhle do zvonícího ticha zařízl tlumený, leč zřetelný hlas jejího syna a ostrý, nepřirozeně vysoký, zlostí přeskakující hlas snachy. Polekané stařence jakoby ostrý nůž projel hrudí. „Bože, Bože už zase?“, zavzlykala. „A tolik jsem jim toho dala, všecko jsem jim dala!“A věkem zesláblé oči se jí zalily palčivými slzami. Její scvrklé, vrásčité a žilnaté ruce se samy od sebe sepjaly jako k motlitbě: „Bože, jak to to jenom skončí? Jak? Kdyby aspoň té zimy už nebylo“, zaštkala.

    Venku už tichl veselý pokřik dětí skotačících na zmrzlém potoce, do světnice se začalo vkrádat šero. Osamělá hůl v síňce, v okně nezažehnutá památeční svíce P. Marie Lurdské a nad ní dvě vyděšené, zvlhlé oči zahleděné do zmrzlého okna. Co tam vidí, či spíše tuší? Minulost, budoucnost či jen tu svoji lavečku před vídankem, dočista zapadlou sněhem? Venku pod okny, utonulé v závějích, ověšeny rampouchy, černé kostry růží. Kdopak je asi stříhá, když přijde jejich čas? Kdo?

    Až teprve když šero přešlo skoro do úplné tmy, začala stařenka třesoucí se rukou pečlivě a pomalu rozžíhat svíčky na malém vánočním stromečku. Nespěchala. Pomalu, jednu po druhé, aby na žádnou z nich nezapomněla. A tu poslední, nejdelší, tu rozžehla nad malinkatými, dřevěnými jesličkami a Jezulátkem. Blíží se půlnoc. Velebný, radostný hlahol zvonů ze všech chrámů světa rozeznívá nebesa. Ve všech jazycích světa zní radostné: „Narodil se Kristus Pán, veselme se!“ Všechna srdce světa, ve kterých On přebývá se naplnila radostí - „Radujme se Hallelujah!“

    Ale přejdou Vánoce, Nový rok, školní prázdniny. Přiblíží se masopust a s ním i plesová sezóna. A zima právě v tu dobu vrcholí.

    Bylo nedlouho po Třech králech. Fabiánská zima si tentokrát přispíšila. Narudlé slunce tonoucí ve fialovém, mrazivém oparu nízko nad obzorem, bez hlesu sklouzlo za černou hradbu topolů za humny, ale sršící ždibínek se ho ještě na poslední chvíli zachytil na zubaté čáře obzoru, než úplně zapadlo do náruče skomírajícího dne. Perleťově stříbřitá zář, která po něm jěště na západě chvíli zůstala, se však brzy začala vpíjet do padajícího šera, postupujícího ze všech stran. Čím výše, tím více byla obloha temnější. Docela nízko, téměř nad východním obzorem, zajiskřil modrobílý Sírius. Až bude nejvýše nad jižním obzorem, bude už jaro. Okna chalup oslepla. Sílící mráz je zvolna a neúprosně začal pokrývat šupinkami ledových květů.

    Ale tak jako vše má svůj začátek i konec, musí i zima jednou skončit, byť by byla sebedelší. Zpravidla kolem sv. Matěje nastává oteplení, přichází obleva. Jednoho dne k ránu udeří do Hájku teplý vítr od jihu. Pahýly ulámaných větví a závěje zeleného jehličí, strhaného zuřícím vichrem zběsile lomcujícím stromy, v okamžiku pokryjí v divé směsici špinavý sníh. Hučící větrný vír se pak zatočí i kolem Antonínka, vpadne do polí, vinohradů, zahrad a dvorků a pozháší i světélka a svíčky v lucerničkách na hřbitově. Čůrky vody začnou stékat z cest a vinohradů. Svodnice ožije a konečne vymete koryto, zanesené bahnem od suchého léta a podzimu minulého roku. Už brzy přijde čas sněženek! Kéž by tu už byl! Ale do Josefka je ještě daleko a na to opravdové jaro si ještě počkáme.

    A vůbec – jaké bude vlastně toto jaro? Co nám přinese? Jací budeme my? Kam se budeme dále ubírat? Co bude za deset, sto či dalších tisíc let? To nikdo neví. A neví to ani dávný, slavný a věhlasný učenec a filosof, moudrý Nostradamus. To ví jen náš Pán a Stvořitel. My můžeme jen doufat, že se k nám opět jednou zase vrátí naše betlémská hvězda naděje a spásy. A nebo ji raději půjdeme hledat, než nás pohltí černá hvězda smrti?

    Mnohé záleží na nás. Na nás všech bez rozdílu. Nikoho nevyjímaje. Nikoho! Pane, připozdívá se, už si hledejme přístřešek.

    Toto poslední vyprávění o ročních dobách je věnováno všem lidem dobré vůle. Ale především starším, nemocným a opuštěným, kterým samota, lhostejnost a plytkost lidských srdcí škodí víc, než sníh, led a mráz kterékoliv zimy.